Petr: „Máme se dobře. Pane Bože dej, aby se to neposralo…“ Z cyklu Šťastní životu navzdory
Přináším vám sérií příběhů skutečných lidí, se kterými se život nemazlil. Zažili těžké chvíle, a přesto mají odvahu stále v životě hledat štěstí. Tyto příběhy jsem posbírala na vánoce před 2 lety. Stále mi připomínají, co je ve skutečnosti důležité. Sérii jsem nazvala Šťastní životu navzdory. Toto je první z příběhů.
Příběh Petra – Nakonec všechno dobře dopadne
Zemřel mu syn a jemu krátce po té diagnostikovali rakovinu. I tak má sílu hledat štěstí.
Ahoj Petře, můžeš se blíže představit?
Jmenuji se Petr. Pracuji a žiji na Slovensku v Liptovském Mikuláši. Je mi krásných 49 let. Miluji život a celou svoji rodinu. Příběh mojí rodiny začal už v roce 1987, kdy jsem potkal krásnou černovlásku, která se stala mojí ženou. Byla to láska na první pohled a ještě dnes po 27 letech manželství se někdy ptám sám sebe: „Čím jsem si tuhle výbornou ženu zasloužil?“ Postupně se nám narodili dva velmi šikovní chlapci Miško a Peťko. Když byly děti malé, učili jsme je jezdit na kole, hrát fotbal, plavat, hrát hokej, lyžovat – tak jak to dělají všichni rodiče. Dělali jsme rodinné výlety, společně jsme trávili volné dny a chodili na zahrádku opékat špekáčky.
„Malé děti malé starosti, velké děti velké starosti.“
Když chlapci vyrostli, hodně jsme si povídali a probírali jejich radosti a starosti života. Děti nás milovaly a my milovali je. Největším oceněním pro nás rodiče byla věta: „I tak máme ty nejlepší rodiče na světě“, hlavně když jsme ji slyšeli z úst už dospívajících mládenců. Naše rozhovory jsme vždy končili s úsměvem a větou:
„Máme se dobře. Pane Bože dej, aby se to neposralo…“ 🙂
Opravdu jsme si to říkali a smáli se při tom. Všechno fungovalo tak jak má, až do léta 2013, kdy se to posralo (omlouvám se za vulgarizmy, ale ono se to opravdu posralo). V srpnu 2013 nám zahynul syn Miško ve věku nedožitých 25 let a měsíc na to mě diagnostikovali nádor v tlustém střevě.
Jaký máš ze svého života pocit, jak se cítíš?
Jednoduchá otázka, těžká odpověď. Vždy jsem byl a stále jsem hrdý na svoji rodinu, na manželku, na děti a hlavně na vztahy, které nám vždy fungovaly. I v práci se mi dařilo. Jako profesionální voják jsem dosáhl vysoké hodnosti plukovníka. Jako pedagog jsem poctivým studiem a prací dosáhl tituly před jménem i za jménem. V životě jsem pracoval jako technik, velitel, vysokoškolský učitel i diplomat. Dnes jsem výkonný ředitel vzdělávací společnosti, projektový manažer, konzultant a trenér v oblasti řízení projektů.
Do roku 2013 jsem byl šťastný, no dnes štěstí hledám. S rakovinou jsem se vypořádal, ale Míškův odchod jen s těžkostí rozdýchávám (už 2 roky).
Říká se, že čas zahojí všechny rány. Ten, kdo přišel o dítě nebo jinou milovanou osobou ví, že to není tak celkem pravda. Miško nám chybí. Je jedno, co děláme, je jedno, kde jsme. Vždy nás to doběhne. I krásné chvíle končí vzpomínkou na Miška a slzami v očích. Mám strach o zdraví své manželky.
Kde se v tobě vzala síla zvládnout to, co se ti přihodilo?
Pomohli mi především tři věci (jako v pohádce): Víra – Láska – Dělání.
Víra
Říká se, že víra hory přenáší a naděje umírá jako poslední. Abych to vysvětlil. Nechodím do kostela a byl jsem vychovávaný jako ateista. Život mě však naučil, že existují i síly mezi nebem a zemí, které ovlivňují náš život, i když to dnes nedokážeme vysvětlit.
Přátele nám věnovali několik knih, které mně osobně výrazně pomohly.
Kniha CESTA od Brandon Bays mi pomohla uvěřit, že naše tělo má samouzdravovací schopnost a že nádor se dá vyléčit. Mimo jiné v knize píše:
„…nádor je vlastně dar, který mně má něco velmi důležitého naučit…“
Kniha ŠLABIKÁR ŠTASTIA od Pavla „Hiraxa“ Baričáka mi pomohla pochopit některé věci mezi nebem a zemí tak, aby mi dávali smysl.
Mám i několik osobních zážitků, které mě v tom utvrdili.
První zážitek se odehrál v roce 1988, když se měl Miško narodit. Byl jsem 600 km daleko od manželky, která zůstala těhotná u rodičů na Slovensku. Já jsem byl v západních Čechách a připravoval jsem náš nový služební byt na bydlení a na příchod manželky s miminkem. Neexistovaly mobilní telefony a odevzdávání zpráv bylo značně omezené. Jeden večer v 18:30 hodin jsem se zastavil uprostřed chodby našeho bytu. Z ničeho nic jsem si sednul na zem a opřel o stenu. Obličej jsem si dal do dlaní, zavřel oči a myslel na manželku. Asi po minutě jsem vstal, podíval se na hodinky, šel do ledničky, dal si panáka a pokračoval v práci. Nevím, proč jsem to udělal, ale udělal jsem to. Druhý den jsem se dozvěděl, že v tuto hodinu a minutu se mi narodil syn Miško.
Druhý zážitek byl ještě intenzivnější. Stalo se to po Miškovém odchodě z tohoto světa a několik dní před operací nádoru. Byl jsem doma. Večer jsem se rozhodl, že půjdu spát do dětského pokoje. Celou noc jsem byl sám a v hlavě se mi honily různé myšlenky ohledně Miška a blížící se operace. Nad ránem jsem cítil do té doby nepopsaný pocit spojený se silnou emocí a oslnivou září. Je těžké tento pocit popsat slovy, no asi nejbližší význam mají slova: pocit bezpečí – že na to nejsem sám – a ubezpečení, že všechno dobře dopadne.
A tak se i stalo. Na operaci jsem se těšil a s úsměvem jsem se hrnul na operační sál. Operace dopadla dobře, stejně tak i chemoterapie. Tělo jsem měl nabité energií a chutě do života. Vyoperovaný nádor byl zhoubný, no přesto se můj zdravotní stav každým dnem zlepšoval a dnes se cítím vyléčený.
Věřím, že po našem odchodu z tohoto života naše cesta nekončí. Chci věřit, že náš Miško je na lepším místě, kde ho nic netrápí a že na nás dává pozor. Právě to mi dává naději a sílu žít dál.
Láska
Láska může mít různé podoby. Mně osobně nejvíce pomohla láska a přítomnost manželky a syna Peťka. Bez jejich přítomnosti bych to asi neunesl! Je jedno, že jsem vodní záchranář, mám armádní výcvik v přežití, či seskoky s padákem – nic z toho Vám nepomůže, když přijdete o vlastní dítě. Musíte se s tím vyrovnat sám – uvnitř. V srdci cítíte prázdnotu a někdy až pocit samoty. Vaše okolí Vám může trochu pomoct, ale zbytek je na Vás. Můžete si vybrat, buď se rozhodnete pro ŽIVOT, nebo pro SMRT – rychlou nebo pomalou, utrápením se. Nakonec je stejně všechno jenom na Vás.
Nám pomohla celá rodina – sourozenci a rodiče, tím že se zajímali o naše pocity, chápali naše chování a pomohli nám řešit běžné věci, na které jsme už neměli sil. Pomohli nám i známí, například jenom tím, že jsme se jim mohli vypovídat. Velmi pomohl a stále pomáhá náš pejsek. Je to slečna Nelka, knírač malý černý. „Dobijí nám baterky“, hlavně večer, když jsme se svým trápením sami. Ona ví kdy a jak se přitulit, abychom cítili její lásku (kdo má pejska, ví, o čem mluvím).
Dělání
Mě osobně hodně pomáhá práce – jako v pohádce: „Dělání, dělání, všechny smutky zahání…“ V roce 2015 jsem si splnil jeden svůj životní sen. Dopsal jsem a vydal anglicko-slovenskou odbornou publikaci o projektovém řízení. Knihu jsem věnoval svojí rodině, manželce Ivance za manželství plné lásky a porozumění, synovi Peťkovi, který nosí slunce ve své duši, a zesnulému synovi Miškovi, který navždy zůstane naší legendou. I každodenní starosti v práci mi pomáhají zaměstnat mysl a dát životu smysl.
Připadáš si v něčem jiný než lidé, které takové neštěstí nepotkalo?
Já nevím. Možná si více vážím každého dne. Možná více prožívám krásné chvíle se svými blízkými. Určitě jsem ve svém životě zpomalil. Ještě více vnímám lidové přísloví:
„Když nejde o život, jde o hovno.“
Další vulgarizmus – pardon. Ještě více ve svém životě rozděluji věci na důležité a ty ostatní – nedůležité. Mezi ty důležité rozhodně patří moje rodina a zdraví. Mezi ty ostatní ten zbytek každodenních problémů a starostí. Ve svém životě jsem dostal druhou šanci, tak se učím to nepokazit a být dobrým otcem, manželem, synem.
Jak ovlivnilo tvůj postoj k životu to, co se ti přihodilo?
Začal jsem více vnímat signály života a vážit si opravdu všeho, co v životě mám. Sám sobě jsem si dal závazek, že přestanu fňukat a začnu se sebou něco dělat. Upravil jsem životosprávu a začal jsem opět sportovat. Minimálně 1x týdně chodím plavat cca 1 – 1,5 km. Pravidelně chodím s pejskem na procházky 1 – 4 km denně a podobně.
Udělal bys dříve ve své minulosti něco jinak, kdybys věděl, co se stane?
Říká se, že kdybyste něco ve své minulosti změnili, už byste to nebyli Vy. Věci se dějí tak, jak se dějí. Z úspěchů se máme radovat a z neúspěchů se poučit. Nemoci, smutné události a bolest nás mají v našem životě něco naučit.
„Všechno je tak, jak má být. Jen my tomu někdy nerozumíme.“
Rakovina mě měla zpomalit v mém šíleném pracovním tempu a upozornit mě na nesprávnou životosprávu, která neprospívala mému tělu. Co jsem se však měl naučit ztrátou syna, to opravdu netuším – zatím. Po odchodě Miška jsem asi získal „tam nahoře“ protekci, protože moje léčba rakoviny (operace i chemoterapie) proběhla hladce a já se cítím úplně zdravý.
Přesto, kdybych měl tu možnost jednu věc ve svém životě změnit, tak bych chtěl zabránit Miškovému odchodu z tohoto světa. Nic víc, nic míň.
Píši článek o štěstí, je něco, co bys o něm ty chtěl druhým říct?
Po událostech, které se staly naší rodině, jsem se opravdu zamýšlel nad významem slova „být šťastný“ a skutečností, zdali dokážeme být po tom všem ještě šťastní. Podle mě je štěstí vnitřní pocit.
„Štěstí je teď a tady.“
Pocit štěstí nezískáte přestěhováním se do nového domu. Ani ho nezískáte na luxusní dovolené na exotickém ostrově. Prostě si ho tam přinesete nebo ne. Je to jednoduché. Pocit štěstí není tam venku, ale uvnitř každého z nás.
Po roce 2013 si o mnoho intenzivněji vychutnávám všední okamžiky. Smích syna Peťka, když se mu něco podaří, polibek od manželky, ruce mojí maminky, teplo sluníčka v tváři. Vážím si druhé šance a užívám si každý den na tomto světě.
Otázky jsou inspirací – pokud je něco jiného, co bys chtěl ostatním ohledně štěstí sdělit, budu ráda.
Možná doporučení:
„Lidi – zpomalte, vnímejte svět okolo Vás a važte si každého dne Vašeho života!“
Víte, kolikrát jsem si ve své mysli přehrával znovu a znovu okamžik, kdy jsem viděl Miška posledy. Co jsem řekl já, co on a jak jsme se na sebe usmáli.
Udělejte si právě teď krátkou přestávku a přestaňte číst. Běžte, obejměte svoje děti, dejte pusu partnerovi, zavolejte mamince, že ji máte rádi a že jí za všechno děkujete, protože:
„… zítra může být všechno jinak a Vy to už nemusíte stihnout.“
Tak už běžte… 🙂
Je něco, na co jsem se nezeptala, ale měla jsem?
Chtěl bych upozornit na hněv. Všichni si v tragických situacích pokládají tu samou otázku: „Proč se to stalo zrovna mně?“ Je to normální, i já jsem si ji položil. Jendou z cest prožívání truchlení a vyrovnávání se s tou těžkou bolestí je obrácení hněvu na někoho. Může to být na sebe samého nebo na jinou osobu. A to je začátek konce!
V našem sousedství je rodina, která řešila smrt mladé maminky, která neunesla starosti života. Celá situace se skončila ve výčitkách a znefunkčněním celé rodiny, včetně odloučení rodičů manžela.
Mně pomohl v této věci kamarád, který mne odkázal na internet. Přečetl jsem si několik článků o truchlení, jeho fázích a prožívání pocitů při ztrátě blízké osoby. Dnes nikomu nic nevyčítám, ani sobě. S manželkou jsme k sobě tolerantnější, hlavně k chování a pocitům toho druhého. Každého z nás občas přepadne „den blbec“, kdy se věci nedaří a přepadne nás úzkost, smutek a bolest. Bohužel čas to nezahojí, jenom se učíme s tou bolestí žít – spolu. Někdy nám to jde a někdy nejde. Stále to bolí.
Co chceš říci na závěr?
Stále si o sobě myslím, že jsem pozitivní člověk. Proto bych rád zakončil vtipem a odevzdal naděj všem těm, kteří řeší podobné těžké životné situace.
Vtip:
V maminčině bříšku si před porodem povídají dvě miminka:
První: „Co s námi bude po porodu?“
Druhé: „Nic. Devět měsíců života v bříšku a konec. To je naše úloha. Potom už nic není.“
První: „ Já jsem slyšel něco jiné. Prý projdeme černým tunelem s bílým světlem na konci a teprve až potom začne život.“
„Nebojte se, nakonec všechno dobře dopadne.“
Děkuji Ti za odpovědi a přeji hodně síly!
Převzato z mého webu Šťastní životu navzdory.