Příběh Marie: „Vydrž to, tato situace je dočasná!“ Z cyklu Šťastní životu navzdory
Bylo jí 28 let, když jí řekli, že má pokročilou rakovinu s metastázemi. Ani na okamžik nezaváhala, že by celý ten boj měl dopadnout jinak než dobře.
Přináším vám 3. část ze série příběhů skutečných lidí, se kterými se život nemazlil. Zažili těžké chvíle, a přesto mají odvahu stále v životě hledat štěstí. Tyto příběhy mi stále připomínají, co je ve skutečnosti důležité. Nazvala jsem je Šťastní životu navzdory.
Příběh Marie
Můžeš mi říct, co se Ti přihodilo?
Bylo mi 28 let, pracovala jsem v bance na manažerské pozici, měli jsme nově postavený dům, život plynul rychle a vcelku hladce. Na podzim roku 2013 mi byla po několika vyšetřeních a operaci sdělena diagnóza rakoviny štítné žlázy. Jednalo se o pokročilý stav, v těle jsem měla už i vzdálené metastáze. Během následujících dvou let jsem absolvovala protinádorovou léčbu. V tuto chvíli jsem v relativně stabilizovaném stavu.
Jaký máš ze svého života pocit, jak se cítíš?
Cítím se vyrovnaná. Vyrovnaná a připravená radovat se i čelit všemu, co mi život přinese.
Kde se v tobě vzala síla zvládnout to, co se ti přihodilo?
Ani na okamžik jsem nezaváhala, že by celý ten boj měl dopadnout jinak než dobře. I když jsem na vlastní žádost byla seznámena se všemi možnými výsledky. Pomáhalo mi o věcech mluvit, s blízkými, s lékaři, hodně mi pomohl psycholog. Těžké bylo neustálé čekání. Než budou výsledky, než bude další léčba, než budu moct jít z nemocnice domů, než budu moct nastoupit znovu do práce. Opakovala jsem si větu, kterou jsem jednou slyšela od jednoho známého, i když v jiné souvislosti – Vydrž to, tato situace je jen dočasná. Vydržela jsem, opravdu to bylo jen na čas.
Připadáš si v něčem jiná, než lidé, kteří takové situaci nečelili?
Nemám ráda, když někdo říká, že “Kdo to nezažil, nepochopí”. Nepřipadám si jiná. Když nejsou velké starosti, lidé řeší malichernosti. Chápu to, ale stejně mě to někdy dokáže zaskočit.
Jak ovlivnilo tvůj postoj k životu to, co se ti přihodilo?
Klasické klišé, že se člověku pozmění žebříček hodnot, se u mě nekonalo. Na prvním místě mám stále štěstí a lásku. S tím se dá i nemoc překonat snáz. Změnila jsem to, že víc myslím na sebe. Na to, abych se cítila dobře fyzicky i psychicky. V té rychlosti, ve které jsem dříve žila, jsem si na něco takového bohužel ani nevzpomněla. Doma teď máme takovou oblíbenou hlášku: ”Chtěla jsem to udělat, ale nechtělo se mi.” Je to osvobozující.
Udělala bys dříve ve své minulosti něco jinak, kdybys věděla, co se stane?
Ne. Do minulosti se v této souvislosti nevracím. Snažím se žít tady a teď. Jsem teď šťastná a třeba bych s jinou minulostí nebyla.
Píši článek o štěstí, je něco, co bys o něm ty chtěla druhým říct?
Myslím si, že se štěstí musí jít trochu naproti. Neptejme se “proč?”, ale “jak?”. Pečujme o sebe a o své potřeby, jen my je známe nejlépe. Nelitujme věcí a činů z minulosti a nestrachujme se o budoucnost. Vždyť jsme třeba právě teď šťastní a přes všechny ty výčitky a strachy to ani nevidíme.
Je něco, na co jsem se nezeptala, ale měla jsem?
Chtěla bych dodat jednu pro mě velmi zásadní věc, na kterou jsem přišla až po dlouhém a hloubavém pátrání a sebeobjevování. Když nejsou emoce, jsou nemoce. Tak ven s tím, řekněme to, udělejme to, prosím!
Převzato z mého webu Šťastní životu navzdory, (zveřejněno 12/2015).